MINISTR PICEK

U příležitosti jmenování nového ministra obrany jsme požádali o rozhovor předsedy koaličních stran...

Dosud jste byl vedením úřadu pověřen Vy. Jak hledání jeho nového šéfa vlastně probíhalo?

Petr Nečas: Nešlo o hledání v pravém slova smyslu. Ostatně, na chaos či bezvládí na rozhodujících místech už jsme zvyklí, a kdo není, ten si rychle zvykne. Umění nechat problémy vyhnívat, až nikomu nepřijdou nijak divné, to je jedna z mých nejsilnějších stránek... Hned po pravdomluvnosti.
Není ale jmenování nestraníka ukázkou jisté personální nouze? Chyběli straničtí kandidáti?
Objevili se. Ale většinou chtěli, abych při ministerstvu raději založil nějakou dozorčí radu čehokoliv nebo alespoň sbor poradců sboru poradců. Prý by to byl hned jinačí flek...
Takže opravdu žádný vážný zájemce z ODS?
Ale ano, třeba kolega Vidím. Ten mi kolikrát volal i po půlnoci, a sliboval mi za nominaci svou sbírku cínových vojáčků. Ale já jsem proti politické korupci. Navíc, představte si, že se někdo do telefonu hlásí: Vidím, slyším, přepínám... - to by ve štábu neměl žádnou autoritu.

Pochopil to nakonec. Ale s brekem.
Původně jste prohlašoval, že na ministrovi musí existovat koaliční shoda... jak jste jí dosáhl?
Jako vždy - vyváženým přístupem... jednoho ukecám do usnutí a s tou druhou se prakticky nebavím.

Neohrozí to opět kabinet? Neodejde Karolina Peake z koalice?
(hurónský smích) Něco vám prozradím - chtěl jsem se na vládě vsadit, že se tak rozhodně nestane. Ale nikdo nebyl ochoten jít do protisázky. Dokonce ani ona sama ne. Prý je kurz sto tisíc ku jedné příliš riskantní...

---
Proč jste změnil názor, a nakonec přistoupil na Nečasův návrh?

Karel Schwarzenberg: Ale ten Prcek, von není zas tak blbej kandidát, jak se zdál zprvu býti. Doporučila mi jej i Parkanová, to jest naše stranická armádní expertka, vzatá ne toliko na slovo.
Dříve jste uvedl, že "bychom byli jako Guatemala, kde je generál ministrem obrany"...

No, Kalousek mi tuhle zas ukázal ty svoje ekonomický čísílka, a musím se poněkud opraviti - ta Guatemala není tak špatný místo k žití. Eště jí možná budeme brzy záviděti. Generál negenerál.

---
Jednal s vámi premier na Ká devítce nebo na vládě o obsazení ministerstva?

Karolina Peake: Nijak zvlášť.
Jak si to máme vyložit?
Obvykle cosi ministrovi zahraničí dlouze šušká do ucha, a pokaždé, když se jen nadechnu já, zavrčí: Sklapni! Přesto je třeba uznat, že se snažil o určité kompromisy...
Jaké konkrétně?

Například navrhnul, že by generál Picek mohl být ve vládních materiálech uváděn jako Peacek. To ale pro mě není dostatečné. Mně jde totiž o principy. A jméno Karolín už přijmout nechtěl. Takže to padlo a náš zásadní nesouhlas trvá.
Byla jste razantně proti tomuto jmenování, přesto se tak stalo. Není to známka mizivé autority, kterou ve vládě máte?

To není pravda, co říkáte s tou autoritou. Dosud máme na zasedání ve Strakově akademii přístup, i když zadním vchodem. A občas tam i politicky promluvím. Pravda, musím při tom napodobit intonaci kolegyně Müllerové, a když se vše provalí, slovo mi zase vezmou...
Proč vlastně zůstáváte nadále součástí kabinetu?
Víte, už jsem to říkala tisíckrát, a tak to mám dobře naučené - Koaliční projekt má smysl! To je věta, kterou si často opakujeme i na zasedání LiDem. My tam vlastně neříkáme nic jiného. Rozložíme před sebe doklady o svých hypotékách a půjčkách, a tiše opakujeme tuto magickou formuli. Postupně zvyšujeme hlas až ke skandování z plných plic. Je to seance svého druhu. Odcházíme vždy ohromně duchovně posíleni a už se těšíme na tu další.
Není to potupná pozice?

Já bych vám odpověděla prastarým příslovím, které jsem si právě vymyslela:
I onuce mají svůj význam, když si je neberete na ples.

(* kráceno 25.3.2013. Díky PK za upozornění na chybu v textu.)

OFICIÁLNÍ PORTRÉT

Tým nastupujícího presidenta Miloše Zemana zveřejnil jeho oficiální portrét.

Fotografie bourá zavedené tradice, kdy z hlavy státu bývá patrná pouze hlava bez státu.

Zeman k ní přidal i ruce. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat...

Veřejnoprávní televize informovala příkladně vyváženě, srovnáním tvaru, rozměru a pěstěnosti rukou všech dosavadních presidentů. Komerční stanice doplnily momentky zvířátek s podobně propletenýma tlapkama.

Štáb poraženého knížete Schwarzenberga vydal prohlášení: "Nejde vůbec o aristokratické gesto. Krom toho, tradice lze u nás bourat pouze čírem." Režisér Menzel soudí, že v takovéto pokorné, až pokořené pozici se může nechat zvěčnit pouze "zbabělý potomek nevolníka". Výtvarník David Černý utrousil, že "jednoho zmetka nahradí jen jeho dvojče", vedle stojící ekonom Sedláček bohužel už nebyl schopen souvislé dikce, ač měl očividně také cosi na srdci.

Třeboňští gymnazisté proti Zemanově zpupnému portrétu vyhlásili zničující hladovku od začátku vyučování až do velké přestávky. Navíc výslovně pohrozili: "pokud bude viset ve třídě, přesuneme celoškolní soutěž 'Kdo vejš?' ze záchodků přímo za katedru!" Jejich neformální vůdce Mahátma Heller ujistil přítomné novináře: "Nedáme se zlomit a vytrváme! Kdo vejš - když ne my? Kam - když ne tam?".

Předseda ČSSD Sobotka poznamenal: "Přestože na fotografii pravice zřetelně drtí levici, chci věřit, že příští president bude nadstranický..."  Místopředseda a neúspěšný kandidát, Jiří Dienstbier bojovně tvrdí: "Po fiasku s akcí Čisté ruce chtěl bývalý premier, jehož nejbližší okolí je zapleteno do mafiánských struktur, všem demonstrovat čistotu svých rukou. Přitom mu je Šlouf v atelieru půl hodiny drhnul solvinou...".

Shantanu Narayen, šéf společnosti Adobe, na zaslaný dotaz reaguje stroze: "Photoshop je mocný!".

"Já v tom vidím výzvu k soudržnosti", říká dojatě Marie Benešová.

"Já v tom vidím výzvu k soudružnosti", poopravuje ji neostalinista Grebeníček.

"Milošovy semknuté prsty, to jsou Svatoplukovy pruty", doplňuje je senátor Škromach, usměje se na kameru a posílá sluníčkové pozdravy všem facebookovým přátelům.

Vicekancléř současného presidenta Petr Hájek v Zemanově póze ovšem vidí tajné zednářské znamení, jež značí "Úkol splněn!", což dotvrzuje poukazem na mírný úšklebek, a ďábelský svit v jeho očích. "Jde jen o studiové lampy", brání se fotograf Slavík, nicméně Hájek již začal psát opus s názvem "Antikrist II". Sám Václav Klaus Zemanův portrét překvapivě označil za "neportrét".

Kardinál Duka je smířlivější: "Sálá z něj lidskost. Ty ruce mi připadají téměř sepjaté. Je dobré, v dnešní době poukazovat na naše křesťanské kořeny a hodnoty. Věřím, že církevní majetky jsou tímto v suchu."

SLÁVA VÍTĚZŮ, ČEST PORAŽENÝCH

S tou slávou tedy opatrně. Miloš Zeman není žádným velkým a zářivým vítězstvím. Ale není ani národní tragédií, jak nám je (a ještě dlouho bude) různými psavými nadšenci i placenými publicisty namlouváno. Hlavní dobrou zprávou uplynulého víkendu je, že začínáme být vůči takovému křivení skutečnosti ostražití a vcelku odolní. A že faleš přestává působit, pokud je falšování až příliš. Pokud je náhradní realita budována s mimořádným nevkusem.

Schwarzenbergův štáb ve svém agitačním tažení mnohokrát předvedl nechtěnou komiku. Vnucoval okolí názory, jejichž chatrnost byla očividná. Dopouštěl se myšlenek, jejichž svérázná logika je založena na protimluvech. Dle ní se například lokajská povaha vyznačuje tím, že její vlastník před knížecím titulem nepadá okamžitě do mdlob. A každý zodpovědný chuďas u voleb pochopitelně upřednostňuje toho, kdo mu k chudobě dopomohl.

Ostatně... už vizuál konzervativního pankáče Karla nedává smysl - místopředsedu vlády, pevně usazeného v pohodlí systému, těžko vydávat za rebela. Letitého tuláka po partajích za čerstvý a svěží vítr. Ministra a šéfa strany za bytost víceméně apolitickou. Někoho, kdo mnohokrát porušil slovo, za vzor noblesy a charakteru.

Stejně tak autoportrét Karlova podporovatele - přemýšlivého individualisty - utrpí, když se přetaví v nadšeného plackonoše, jenž cítí potřebu svou samostatnost úsudku a nonkonformitu vyjádřit žlutou značkou na klopě kabátu. Správné přesvědčení si navzájem neustále utvrzovat „lajkováním“ stránek se souvěrci. A dávat si dobrý pozor, aby náhodou nevyčníval něčím, co v dané komunitě není právě v módě.

Je po boji.

Oč více si Schwarzenbergův volič přikrášlil svého favorita i sám sebe, o to větší zlost nyní prožívá, a o to více fňukání a obviňování si od něj užijeme. Sebeklam nositelů slušnosti a dobra, které prý podlehlo sprostotě a zákeřnosti, se jen znásobil.

Přijmout porážku se ctí mnozí „šlechtici ducha“ zkrátka neumějí.

Raději se budou dál rozhořčovat nad tím, s jak odpornou, a sobě nehodnou lůzou musejí sdílet zemi.
A stáhnou si zbrusu novou placku, aby se z toho tupého davu jasně vyčlenili.

BOŽÍ RUKA

Pamětníci dob normalizačního Prognostického ústavu občas dávají k dobru historku o tom, jak v roce 1986 prožívali závěr fotbalového mistrovství světa, a zejména uznanou (ač neregulérní) Maradonovu trefu v utkání proti Anglii. Ojedinělým obhájcem tzv. "Boží ruky" a platnosti gólu byl prý mezi nimi inženýr Václav Klaus. Snad mu už tehdy Diegovo bleskurychlé máchnutí do míče připomenulo hbitou a neviditelnou ruku trhu... Ale mnohem spíš šlo o názornou ukázku jeho způsobu uvažování a osobnostní výbavy. Životního přístupu.

Klaus - sportovec totiž vždy vyznával zásadu, že rozhodčí je jen chybující a omylnou součástí hry, a s jeho nepozorností tedy může, ba musí, správný hráč počítat. Když faulovat, tak skrytě. Když někoho nakopnout, tak pouze v nepřehledné skrumáži. Když hrát rukou, tak jen pokud je sudí právě otočen zády nebo je dostatečně daleko. Zkrátka... podraz jako nedílný prvek taktiky.

Není divu, že Klaus - politik později postupoval obdobně, vzdor tomu, jak rád používá větičku "hrajme, prosím, fér...". Nechuť k jasným pravidlům zplodila hned zkraje divokou privatizaci, a provází většinu kroků současného presidenta dodnes. Drobnými úskoky umí obratně rozeštvávat tým soupeře, a útočí tak obvykle do děravé obrany. Vychytralost, s níž kupříkladu nachází mezery v Ústavě a přisvojuje si pozice, o nichž pravidla mlčí, je rovněž známá. Kdyby jej chtěl přeci někdo umravnit (v tomto případě Ústavní soud), svému věrnému fanouškovskému kotli alespoň nepokrytě naznačí, že rozhodčí je vůl. Přeregulovanost, jež dusí všechny svobodomyslné příznivce volného stylu, je i hlavním tématem všech jeho řečnění. Snad jediná pravidla, jež u Klause nebudí nechuť a nevoli, jsou ta, která určuje on sám.

Amnestie je v tomto vrcholným kouskem na rozloučenou. Bučení domácího publika si užívá. Svou boží rukou nyní přepsal pravidla, a jako nejvyšší sudí zároveň odpustil faulujícím jejich prohřešky.

Ne že by je neviděl. Ale už jaksi z podstaty svého já má pro ně pochopení...

Jen by příště neměly být tak okaté a snadno odhalitelné.

Mnozí nepochybně dostanou druhou šanci...

REKLAMA NA PRESIDENTA

Televizní divák je po adventní smršti reklamních bloků, tu a tam vkusně přerušených úryvkem pohádky či několika takty duchovní hudby, podroben zcela novému zážitku. Vlnu slev a výprodejů doplnila nabídka jiného druhu – reklama na presidenta...

Spoty s tímto dlouho očekávaným zbožím se od těch běžných příliš neliší.

Přesto (a možná i proto) je zajímavé si je pozorně prohlédnout.

Mohou lecos naznačit o aktérech, a jejich přístupu k sebevyjádření. Ukáží jasně, kdo si mohl dovolit profesionální tým filmařů (ostřílených z kampaní na bezva žvýkačky a vychytralé telefony), kdo sehnal dostatek podpůrných celebrit, a kdo si jako bytostný sólista ve vyměřeném čase raději dopřeje státnický monolog. Kdo se nepřetvařuje, a kdo se schovává za vyumělkované triky a pózy.

Vtipností a nápadem jistě zaujme Vladimír Franz. Ten se nepokouší o hluboké myšlenky, mlčí, občas se potutelně usměje, a vsází čistě na svou vizuální výraznost. Kdyby šlo o volbu mobilního operátora nebo leteckého přepravce, možná by stálo za to služeb onoho podivuhodně modrého chlapíka využít...

---

Klip Zuzany Roithové má také švih, a v pasáži kreslené grotesky je až mrazivě přesný. Což poněkud kontrastuje s mravokárnými promluvami jí samotné. Závěrečný vzkaz:  "Nekrást! Nelhat! Pracovat!" trochu připomíná známý rodičovský příkaz "Pomodlit, vyčůrat a spát!". Ano, mami.

---

I rozjuchaní stoupenci knížecí milosti by očividně rádi tasili humor, nebo alespoň veselou zkratku. Jdou tak vstříc poučkám, že zákazník slyší zejména na holé věty, a už jen známá tvář dokáže prodat lecjaký šunt. A tak tu jde o řetězení  tzv. „hlášek“. To aby bylo každému zřejmé, že nejstarší z uchazečů o Hrad je duchem stále mladý, přeposílatelný, a sociální sítě mu svědčí. Jen přítomnost Petra Čtvrtníčka diváka trochu znejistí, zda je Karlova kampaň vůbec míněna vážně.

---

Jiří Dienstbier se rovněž opírá o osobnosti. Osobnosti, které ve většině nemají zkreslené představy o všedních problémech řadového tuzemce. Kandidát ale působí dojmem, jako by si účinkování v reklamě na sebe sama chtěl oddrmolit a odbýt co nejrychleji... říkejme tomu sympatická úspornost.

---

Průzkumový favorit Jan Fischer si svůj herecký part naopak užívá, a vyráží mezi lid. Tu sděluje vize, tam udílí pokyny, jiným dává dobré rady, vede celé týmy odborníků... spojuje, usmiřuje, řeší. Hlavně při tom všem ale zběsile máchá rukama, aby z jeho gest byla znát ráznost, která jinak sulcovité, různými režimy a okolnostmi vláčené povaze není zrovna vlastní. Třeba se alespoň její iluzi povede navodit...   

---

Táňu Fischerovou doporučují názory neznámých, bezejmenných lidí. V kontextu její činnosti pro občanský sektor to působí věrohodně a přiměřeně, zároveň se jí to může ošklivě vymstít. Ztotožnit se s bezejmennými bývá pro ostatní bezejmenné obvykle problém... 

---

Miloš Zeman se spolehnul na služby režiséra Renče, osvědčeného autora politického kýče a nenáročné "retro" zábavy. Výsledek spojuje oba žánry, a tak se důchodce Zeman něžně laská s vysočinskými stromy a trousí přitom ostré bonmoty. Hlavní poselství "smrdím tu už dost dlouho, abyste si zvykli" však může na cílovou skupinu hledačů jistot nečekaně zapůsobit. Řemeslně dobré.  

---

Jana BuBušíková se drží svých osvědčených postupů a pouze straší… Ohrožením hranic, ohrožením naší státnosti, národa, tradicí… a především varuje před sídlem pozemského inferna – Bruselem. Tato suverénní (a za všech okolností neposlušná!) holka nás prý před ním ochrání. Narodit se jen o něco dříve, k Mnichovské dohodě by nikdy nedošlo... Škoda.

---

Uspávač hadů Přemysl Sobotka se téměř po celou dobu snaží okolí přesvědčit, že je stejný kabrňák jako jeho táta. Do ČT nejspíš omylem uniklo homevideo, určené pro nejbližší rodinu...

ŠKATULE SE HEJBNOU...

…a není míněna jen Karolína Peake, pravděpodobná budoucí velitelka naší obrany (a nynější bojovnice s korupcí, jejíž místo lze zrušit, aniž by to kdo zaznamenal). V plánu jsou i dalekosáhlejší změny, včetně přeskupování, rušení a slučování celých resortů. „Superministerstvo, řízené superministrem“, to zní přímo zlověstně, pokud se takový nápad line z rozpočtově odpovědných superhlav… člověk až trne, o jaké částky tímto úsporným opatřením opět vzrostou náklady, kolik přibude úředníků, a kolik nových IT systémů bude nutno transparentně pořídit…
Ale to je nejistá hudba budoucnosti (a snad i malá pomsta příštímu vítězi voleb).

Ovšem záměny figur a směny křesel již probíhají, a to prakticky neustále.

Někdo by řekl, že se jedná o jasný důkaz dokonalé bezradnosti, a chybějící koncepce vládnutí. Jiný by suše vysvětlil, že erární žlaby jsou do koaliční tlačenice zkrátka malé, a tak je třeba se u nich alespoň rychle střídat. Další by tu dokonce mohl vycítit skryté účtování s hlavou státu, jíž se mstivý premier snaží znepříjemnit přednáškovou turistiku v samotném závěru, a nutí ji k domácímu vězení skrze nepřetržité přijímání demisí.

Ale pravda je úplně jiná, a motivace Petra Nečase čisté, jako je on sám. 

Jde totiž osobním příkladem v oblasti aktivní politiky zaměstnanosti.

Jeho rekvalifikační kurs „I ty můžeš být ministrem!“ má během pouhých pár měsíců nakročeno ke třetí desítce zájemců, jimž pomohl ze sociálního vyloučení a vtáhl je zpět mezi lidi, k (placené) veřejné službě. Díky ní získali ztracenou sebedůvěru, jíž vysoká funkce spolehlivě dodává. Dříve jen polehávali s lahváčem na gauči, a týrali se pocity nepotřebnosti. Nyní se proháněji v limuzínách a rozhodují o nepotřebnosti druhých. Zkrátka - strhující životní příběhy…!

Na závěr lidumil Nečas vyplácí absolventům ze své kapsy velkorysé odstupné, vřele se s nimi loučí, děkuje za kus odvedené práce, a poohlíží se po nových adeptech…

Má však přísné podmínky.

Tou nejzákladnější je, že uchazeč musí být nepopsaný list. Pouze člověk vržený do úplně neznámého prostředí totiž umí předvést, co v něm doopravdy je. A tak Nečas – personalista při vstupním pohovoru několika důmyslně položenými dotazy ověří, zda si kandidát o svém působišti přeci jen nějaké povědomí pokoutně nevytvořil. Až když sezná, že má před sebou nemehlo naprosté, spokojeně jej přijme do svého týmu. Všichni přeci víme, co dokáže napáchat nadmíra odbornosti, vedoucí kolikrát až k 'fachidiocii'. Teprve hlava dokonale prázdná je s to na letité, zdánlivě neřešitelné problémy nahlédnout novýma, nezatíženýma očima, a rychle jim přijít na kloub. Vyhmátnout podstatu. Jen člověk bez znalosti vnitřní stavby systému umí odebírat z jeho základů libovolné části bez větších zábran.

A o rychlá, tvrdá - a nejlépe nevratná - rozhodnutí  jde dnes především.

Abychom někteří měli i zítra síťovky plné…

Tak, Karol, tfuj-tfuj-tfuj, a drž se!

REFLEXE REFLEXU

Týdeník Reflex se mění.

Z cíleně provokativní tiskoviny, která se vůči vybraným politikům vymezuje nevybíravě, podpásově a formou i obsahem často za hranou bulváru, stává se nově hlasatelem slušnosti a konstruktivní kritiky. Nelítostně nastavuje zrcadlo přízemní sprostotě.

Co taky jiného, změnila se totiž doba a podmínky. Třídní nepřítel se krčí v opozici, Rath bručí v cele, hanění odborů příliš netáhne, naše současnost je bezchybně modrá, nekonečné sondy do nitra tělesných a duševních pochodů JXD musejí otravovat snad už i tiskaře (ne tak čtenáře), a fotografie Jana Šibíka zůstávají perličkami na dně poloprázdného septiku, v němž se málokomu chce brodit. V takové chvíli není témat nazbyt a přízemní sprostota se lépe tepe, než využívá...

Čerstvý záchvat mravokárnosti v kanceláři Reflexu propukl po zveřejnění soukromých telefonních čísel ústavních činitelů skupinou Ztohoven v rámci výstavy v galerii DOX. Mobil, jenž je součástí instalace, umožňuje odeslání SMS přímo z místa... a je patřičně využíván.

"Mě děsí a fascinuje jednání lidí, kteří politikům napsali.", čílí se (zděšeně fascinovaná) redaktorka Reflexu. Další autor pochybuje o umělecké stránce celé akce, a s téměř veřejnoprávní vyvážeností udává též kontakt na výtvarníky...

Samozřejmě se nikomu nesluší psát "chcípni hajzle!", ač je to v případě ministra financí slovní zásoba, které adresát nejsnáze porozumí. Agresivní tón odeslaných zpráv je jistě znepokojivý, a vypovídá o vyhrocených náladách ve společnosti.

Časopis Reflex jim ovšem dříve milerád vycházel vstříc, zejména za vlády ztělesněného zla a papalášství, Jiřího Paroubka. Ten byl častým terčem koláží na titulní stránce a nelichotivým hrdinou komiksu snad v každém vydání. Mimochodem, bylo tu rovněž zveřejněno jeho telefonní číslo (a kreslířem vzkázáno, ať vše bere s humorem). V politických komentářích byl téměř vědecky definován "antiparoubkismus", a list se celkem neskrývaně radoval z útoků na předvolební mítinky sociální demokracie. Hozené vejce se v něm stalo symbolem statečného občanského postoje. Socialistům byl tehdy opět doporučen nadhled, případně sebezpyt, protože - řečeno s jedním z titulků - jen sklízejí vlastní hnus. Právě tento článek z května 2010 začíná větou: "Jiří Paroubek se diví, že na předvolebním mítinku ČSSD někdo vytáhl transparent, jenž z něj dělá prvního zastřeleného prezidenta ČR. Přitom by se spíš měl divit, metaforicky řečeno, že dávno není prvním zastřeleným šéfem ČSSD."

Otázka potom zní: je skutečně nebezpečnějším fanatikem pisatel zprávy "chcípni hajzle!", jenž se pod taková slova stydí podepsat, než novinář, který rovnocenné sdělení zaobalí do bonmotu, a publikuje jej pod jménem Petr Holec?

ZA ŠTÍTEM

Když se demagog ocitne v úzkých, ztrácí glanc a půdu pod nohama, hledá obvykle pevný bod, o nějž se znovu opřít. Oblíbeným východem z nouze se v tu chvíli stává "zaštítění". Hledání úkrytu za štítem velkého jména.

I velmi pochybná osoba viditelně sílí, vyzbrojena nezpochybnitelnou osobností...

Pokud se přesvědčivě a v pravý okamžik přihlásí k velikánovi, před svým soupeřem a okolím rovněž povyroste. A jakmile se podaří vzbudit dojem, že se jedná přímo o mravní a myšlenkové pouto s velikánem, má demagog v podstatě vyhráno. Při troše cviku a výřečnosti podomního prodejce mu tak může podsouvat své vlastní utkvělosti. Tvrdit s jistotou převtělené duše, co by Autorita soudila o jevech a událostech, o nichž se jí zaživa ani nesnilo. Zpozdilejšímu obecenstvu se pak může zdát, že právě naslouchá kázání Jana Husa, státnické promluvě Masaryka, nebo břitkým poznámkám Karla Kryla.

Zaštítění ale neslouží jen k odrážení ran.

Lze jím i zaútočit, a dobře uchopeným štítem se dá protivník doslova umlátit.

Své o tom ví například Milada Horáková, ač by se patrně od mnoha zaštítěných jen štítivě odtáhla. Byla už použita a přežvýkána tolika uslintanými ústy, že člověk musí želet i jejího posmrtného osudu.

Zatím posledním a výmluvným příkladem cizopasení na jménech, se stala demonstrace proti složení krajské vlády ve Zlíně. Nepříliš početní zaříkávači komunismu si na své štíty vlepili baťovské tradice, aby si tím bezpracně dodali na váze a síle. K tomu ironická hesla o Gottwaldovu a halasné budovatelské písně z reproduktorů.

Tomáš Baťa byl přitom budovatelem v nejlepším slova smyslu. Začal od nuly (spíše však od minusu), a zpočátku byl sám sobě ředitelem i dělníkem. Snad proto měl své řadové zaměstnance v úctě i později, už jako šéf obřího impéria, a jejich přísně dané povinnosti vyvažoval právy a zajištěním všech potřeb. Své "lidské zdroje" nehodlal (oproti dnešním zvykům) do mrtě vytěžit, po použití opustit a vyměnit za jiné - levnější, zoufalejší a poddajnější... Prorazil díky dřině, činorodosti a odvaze riskovat. Pozici si pak upevnil uvážlivými a promyšlenými kroky. Odpovědností vůči místu a člověku. Byl tvůrcem skutečných a potřebných hodnot, nezbohatl přeprodejem zbytných, fiktivních čísel ve finančních zastavárnách. Proto je dodnes vzorem toho, co doopravdy představuje sousloví "zasloužený zisk".

Koho z posmutnělé nabídky místních šíbrů by Baťa před měsícem volil, zřejmě vědí jen účastníci protestu. Možná také mají jasno v tom, co by říkal poloprázdné a chátrající fabrice v dlouhodobé péči nekomunistických správců. Ale z jeho projevů a písemných záznamů mohou i ostatní domýšlet, jak by asi hodnotil nynější podnikavce v kostýmech podnikatelů...

VYMĚNÍM POSLANCE. Zn.: SPĚCHÁ!

Poté, co byl na brněnském výstavišti ukončen dvoudenní veletrh ‘Prázdno a Alibismus 2012‘, a na zhruba kilometr vzdáleném hotelovém pokoji se v plném počtu sešly barevné figurky Karolíny Peake, aby si konečně odbyly nudné a nutné formality zakládání skutečných politických stran, je třeba vrátit se znovu k dělné práci. Pluhem a soustruhem poslance jsou řečnický pultík a hlasovací tlačítko.

Drceni strachem z rudého nebezpečí, obtěžkáni obavami o nezadluženou budoucnost země, a ještě trýznivějšími obavami ze zadluženosti vlastní, budou naši zastupitelé (podle svého nejlepšího vědomí) opět hlasovat o osudu kabinetu. Pokud se někomu zdálo, že víkendové sjezdy, sněmy a rokování nepřinesly zhola nic, nyní už ví, že svůj hlavní cíl naplnily... Získaly čas. Čas ke kuloárnímu nadbíhání, konstruktivnímu přebíhání, nabízení a podbízení, úmluvám, domluvám, přivádění nerozhodných, nepoddajných, ba přímo zabejčených kusů k rozumu.

Hra na rebely končí, ODS může opět plně projevit svou jednotu a "stádotvornost".

Kdyby snad přeci nějaký hlas chyběl, nebo se narychlo přivezení náhradníci neprojevili dost chápavě, jsou v záloze obyvatelé politického záhrobí. Bývalý ministr školství již ohlásil, že během dne oživlých mrtvol milerád vystřihne jednu z hlavních rolí. Možná se přidají i další z nemrtvých, a vyztuží pověstnou, dříve tolik žádanou, „bezpečnou vládní většinu“.

Je totiž jisté, že zejména členové stran na hraně volitelnosti neopustí svou výnosnou živnost jen tak. Skončit na malostranské dlažbě s pověstí zákonodárce a pracovními návyky Lotranda staršího, to dnes není žádný med...

NOČNÍ TELEFONÁT

M: Nazdar ty debile!

P: Mluvím, prosím, s ministrem financí, inženýrem…

M: Nedělej na mě skokana. Se ví, že mluvíš… představuju se snad někdy jinak?

P: Co si přejete, ó Velmistře všech rozvojových ekonomik?

M: Nech těch oficialit, blbánku, teď nejsme na vládě… volám ti soukromě. Co s nima provedeš?

P: Eh… nechápu.

M: Na to sem u tebe zvyklej. Tak aby ti svitlo, co uděláš s tou partou nýmandů, co si hraje na rebely?

P: No, my jsme demokratická strana…

M: To si říkej těm novinářskym vometákům, né mně. Proč sou takový svině? Odmít sem jim ňákou dotaci? Potřebujou prachy? Proč se nehoději do klidu? To je vážně nezvládneš zavolat do boudy?

Co seš to za sračku? To si řikáš předseda?!?

P: U vás taky předseda nerozhoduje vůbec o ničem. Chci říct… vůbec ne o všem.

M: Karla nech bejt. Ten je rád, že vobčas ví kde je a kdo je. Ty se z toho nevykecáš. Tak co jim vadí?

P: No… prý jim saháte na posty ve vé-zet-pé…

M: Za tyhle cancy jim spíš šáhnu do ksí-ich-tů… tomu bakalářskýmu skrčkovi zvlášť.
A ze šťastnýho Borise udělám nešťastný dva, raz dva.

P: Takže pět?

M: Počty nech laskavě na mě, to je můj rezort. Je ti jasný, že vohrožujou všecko, co jsme stihli takňák rozpočtově vodpovědně vybudovat? Rozdělit? Pozvodklánět? Přehadičkovat?

Co restituce? Co druhej pilíř?

P: Já vím …já vím.

M: Vodsunem to teda ještě. Naposled! Tak si to koukej na tom vašem slavnym kongresu nepodělat.

P: Ale když oni mají vlivnou podporu… Samotného Tatínka!

M: Já vim. Dědek zlobí. Ale nechat proplout hlavní zákon a vodmítnout technikálie, to je šáhlý, to je jak střílet po někom z vopravdový bambitky plastovejma kuličkama. Snad mu to docvakne.

P: Tlačí nás čas…

M: Právě proto bys měl zabrat. Dři jako kůň, vole. Stáhnul sem krzevá tebe i rozpočet, tak si to pod tou fanglí s modrym ptákem pěkně rychle vyříkejte. Víš, vo co všechno de! Volám ti jenom, že stojim pořád za tebou.

P: Děkuju.

M: To není podpora, debile, to jako že si máš dávat majzla…

POHLAVEK

Až do samotného otevření volebních místností byl občan představiteli koalice vytrvale přesvědčován, že v krajských volbách se rozhoduje pouze o místních problémech, a s celostátní agendou nemají takřka nic společného. Formálně vzato měli pravdu, zároveň však z těchto vyjádření čišela obava, že volič zúčtuje s Prahou skrze svůj region, jak k tomu vyzvala opozice. Obava zcela zřetelná, podtržená například i billboardovou kampaní ODS, kdy snad v každém zapadákově visely čtyři nadživotně vyvedené mozkovny politiků z ústředí, s pozadím též velmi nemístních a nemístných frází.

Zatímco kraje nakonec opravdu rudly, tváře v koalujících štábech postupně bledly…

Vláda, jež chtěla bez ohledu na výsledek voleb druhého řádu zůstat pevná a neochvějná ve svém reformním úsilí, neuhnout ani o píď, a páchat dál svou verzi obecného dobra hlava nehlava, začíná nyní přemítat o zjemnění svých dřívějších nápadů a o otázce sociální.

Dívá se do zrcadla a dumá, co je špatně.

Předseda TOP09 procitnul z dlouhého spánku, a projevil náhlou starost o osaměle žijící důchodce, kterým jeho partaj doposud jen vydatně ztrpčovala už tak nesnadný život. Ministr zdravotnictví se zahloubal nad citlivostí a únosností plateb v nemocnicích. Zároveň dodal, že spílat policii za její práci, se jaksi nehodí. A krýt podezřelé soustraníky by se příště nemělo ani náznakem. Premier chce rovnou prověřit několik sotva přijatých opatření, které ještě před týdnem spolu s podřízenými hájil jako holou nezbytnost, pod heslem „není alternativa“.

Členům kabinetu se zkrátka po výchovném pohlavku z regionů vrací zrak a sluch, a začínají si pozorněji všímat kritických hlasů z dáli a zdola. Že by se v nich hnulo i svědomí ale nečekejme.

To se spíš jen předčasné volby zase o kus přiblížily, a tak je třeba vyhmátnout nejpronikavěji páchnoucí plody vládní činnosti, včas je ukrýt do růžové krabice a převázat mašlí...

O JESTŘÁBECH

Miroslav Kalousek se tento týden prohlásil “největším rozpočtovým jestřábem v zemi”.

Nad územím České republiky krouží dva druhy jestřábů.

Jestřáb lesní má (dle wikipedie) krátká křídla, silné pařáty a plochou hlavu. Jde o oportunistického dravce, útočícího bleskově a nečekaně. Žije skrytým způsobem života v hustých lesních porostech a na hnízdišti se ozývá pronikavým: “kekekekek”.  Ottův slovník naučný pak uvádí, že “tento samotářský zákeřník jest lstivý, vrhá se na kořist jako šipka, sviště křídloma.”

Jestřáb rozpočtový má rovněž plochou hlavu a silné pařáty (s velmi dlouhými prsty), ovšem  vyhledává i ta nejobydlenější lidská sídla a pozornost okolí mu příliš nevadí. Vzdor mohutnému a zdánlivě neohrabanému trupu vládne skvělými manévrovacími schopnostmi. Dokáže vystoupat nečekaně vysoko, a tam se neuvěřitelně dlouho udržet. Vyznačuje se sebejistým a panovačným skřekem. Má řadu přirozených nepřátel, kteří se však drží při zemi, a tak na ně dravec ze svých nedotknutelných sfér jen s gustem vyprazdňuje kloaku.

Rozpočtovým jestřábům padá za oběť nejčastěji přestárlá či raněná drobná havěť, čímž se zachovává přirozený výběr a udržuje čistota genofondu. Na velká zvířata si troufají jen zřídka. Zvláštností je, že odepsané kusy jim často ochotně nahánějí i silnější příslušníci téhož lovného druhu. Vědci toto zrádné jednání připisují snaze předkrmit predátora, a pudové touze vyhnout se tak vlastní roli v potravním řetězci. Nebo ji alespoň podvědomě utlumit a přetvořit. Laboratorně byla například u mladého a zdravého jedince syslíka českého zjištěna výrazně snížená hladina stresových hormonů v krvi, a prokázána překvapivá shoda s chováním a zvukovými projevy medvěda kodiaka.   

Krahujcovití patří k osaměle žijícím tvorům, jestřáb rozpočtový přesto koná pravidelné slety, se zhruba týdenní periodou, jichž se účastní převážně samci. Na nich si brousí drápy, čechrají peří, naprázdno klapou zobákem, poměřují rozpětí křídel a délku ocasu, a v nestřežených chvílích se klovou do zátylku. Ornitologové to vysvětlují skrytým soupeřením o pozici největšího ptáka daného sletu. Do širokého okolí se přitom z těchto míst ozývá pronikavé „škrtškrtškrt“.

Migrace jestřábů rozpočtových, je (k lítosti mnoha), velmi slabá. Jakmile nalezne teritorium bohaté na snadnou kořist, jestřáb se v něm usídlí, a ne a ne odtáhnout…

NA SUCHU

Kdyby se mezi nynějšími obyvateli Strakovy akademie náhodně vyskytl cynik, jistě by si v skrytu duše pomyslel, že metanolovou aféru seslalo samo nebe... Všechna dosavadní znepokojivá a žhavá témata, jakými jsou osud církevních restitucí, rostoucích daní, i sama budoucnost vratkého kabinetu, náhle vystydla, a byla mediálně překryta reportážemi z laciných večerek, ještě levnějších marketů, nóbl podniků, posmutnělých diskoték, i všudypřítomných náleven Na Růžku. (Kolik zaplivaných růžků asi tato země dohromady má?!?). Zapomeňte na nelétavá letadélka, krajně podezřelou popravu policejního presidenta, či spuštění zbrusu nového pokusu panského drábka na svých poddaných...

Když jsou duše a játra národa v ohrožení, musíme se semknout!

Naštěstí se sídlo vlády hemží lidmi, u nichž je taková vypočitavost nepravděpodobná. Můžeme si být jisti, že se skutečně snaží předejít dalším úmrtím. Snad se v nich hnul i zbytek svědomí, když tak usilovně hasí požár, který pomáhali zakládat škrcením a škrtáním základních služeb státu.

K těm totiž nedílně patří i inspekční šmátrání v bočních kapsách jinak nedotknutelného Trhu...

Přijatá opatření jsou dnes o to přísnější, oč více byly hrozby dříve přehlíženy.

A budou mít (vedle dočasného uzavření jedovatého problému do skladišť) i zajímavé vedlejší účinky.  

Pokud prohibice zasáhla i poslaneckou kantýnu, ministru financí bude po mnoha letech umožněn střízlivý a ostrý pohled na stav věcí. Třeba se v odhadech vývoje ekonomiky či sumy vybraných daní konečně přestane plést o mnoho procent, ale příště se stylově odchýlí jen o pijanská promile. Zároveň však hrozí, že výjimečnost současné situace bude zneužita k přehlušení kiksů z klidných dob, a stane se všeobecnou omluvou pro nedobré výsledky hospodaření vládních chaotů. Vyčíslit náklady na současné bezpečnostní a zdravotnické manévry, ušlé zisky obchodníků i státu z neprodaného alkoholu, a případné (dobrovolné či soudně vymáhané) náhrady výrobcům lihovin, bude krajně složité.
A touha zahrnout do těchto ztrát i položky nesouvisející, velmi lákavá…

Buďme obezřetní, výskyt cynika není nikdy vyloučen...

SPIS RATH

Kniha novinářky Sabiny Slonkové s názvem "Spis Rath" by patrně neznamenala nic převratného a novátorského, kdyby... kdyby vyšla dejme tomu za rok. Po ukončení soudního líčení a vynesení rozsudku. Tak, jak tomu u napínavé literatury z českého krimipolitického příšeří bývá. Ohlédnutí, výčet důkazů, uvedení do souvislostí, shrnutí, a nějaká ta dráždivá, nedopovězená záhada mezi řádky, aby mohlo dojít i na druhý díl.

Pulty knižních domů se však pod přepisy odposlechů prohnuly ve chvíli, kdy je případ velmi živý, šetření v plném proudu, titulní hrdina je držen ve vazbě, jeho obhájci loudí podrobnosti, a s úplným "spisem Rath" se nemohli seznámit ani poslanci, rozhodující o jeho vydání policii. A nyní jsou jeho výňatky dány všanc soudcům z lidu, jako zboží.

V tomto ohledu jde o přelomový počin, jenž překupnictví s veřejně nedostupnými informacemi otevírá nové obzory. Investigativec, napájený spolehlivým pramenem, si přivlastňuje výlučné materiály, opentlí je několika dojmy, a výsledek vrhne na trh. Kdoví, kam tato metoda zajde. Časem by se nemusely zpeněžovat jen pokoutně sebrané policejní spisy, ale v konečné fázi třeba i žhavé zprávy tajných služeb. Brožované ve slevě, s ex-libris a v koženém přebalu pak pro pěstěné, kmotrovské prsty. Šuškanda zlých jazyků beztak tvrdí, že tento obchod již dávno kvete, proč jej tedy nedemokratizovat a nestanovit jasná pravidla?

Těžko říci, nakolik bude příběh o úplatném hejtmanovi úspěšný. Šímrák tuzemský si totiž, pokud jde o odposlechy, uvykl na jistou úroveň poskytovaných služeb, v níž je počítán autentický projev. Vždyť... co může nahradit osobní kavárenskou zpověď mladé poslankyně o jejích píchavých dovednostech? Nebo hovor primátora Prahy na téma, "co ještě je třeba cinknout, aby bylo cinknuté úplně vše?". Pouhé písemné přepisy se těmto zážitkům jen tak nevyrovnají.

Ačkoliv se o to Slonková statečně snaží... (soudě ze seriálu ukázek jejího domovského serveru aktualne.cz).  Dialogy například doplňuje přesvědčivým popisem intonace, zabarvení a síly hlasu, motivací, jakož i okamžitého citového rozpoložení odposlouchávaných. Je znát, že se do čteného textu naplno položila, vcítila se do děje, a umí jej zprostředkovat i méně vnímavým, aby si spolu s ní (a zavčasu) utvořili Názor.

Prodejnost knihy zatím nelze předvídat.

Prodejnost autorky byla stanovena na 199Kč (vč.DPH).