REKLAMA NA PRESIDENTA

Televizní divák je po adventní smršti reklamních bloků, tu a tam vkusně přerušených úryvkem pohádky či několika takty duchovní hudby, podroben zcela novému zážitku. Vlnu slev a výprodejů doplnila nabídka jiného druhu – reklama na presidenta...

Spoty s tímto dlouho očekávaným zbožím se od těch běžných příliš neliší.

Přesto (a možná i proto) je zajímavé si je pozorně prohlédnout.

Mohou lecos naznačit o aktérech, a jejich přístupu k sebevyjádření. Ukáží jasně, kdo si mohl dovolit profesionální tým filmařů (ostřílených z kampaní na bezva žvýkačky a vychytralé telefony), kdo sehnal dostatek podpůrných celebrit, a kdo si jako bytostný sólista ve vyměřeném čase raději dopřeje státnický monolog. Kdo se nepřetvařuje, a kdo se schovává za vyumělkované triky a pózy.

Vtipností a nápadem jistě zaujme Vladimír Franz. Ten se nepokouší o hluboké myšlenky, mlčí, občas se potutelně usměje, a vsází čistě na svou vizuální výraznost. Kdyby šlo o volbu mobilního operátora nebo leteckého přepravce, možná by stálo za to služeb onoho podivuhodně modrého chlapíka využít...

---

Klip Zuzany Roithové má také švih, a v pasáži kreslené grotesky je až mrazivě přesný. Což poněkud kontrastuje s mravokárnými promluvami jí samotné. Závěrečný vzkaz:  "Nekrást! Nelhat! Pracovat!" trochu připomíná známý rodičovský příkaz "Pomodlit, vyčůrat a spát!". Ano, mami.

---

I rozjuchaní stoupenci knížecí milosti by očividně rádi tasili humor, nebo alespoň veselou zkratku. Jdou tak vstříc poučkám, že zákazník slyší zejména na holé věty, a už jen známá tvář dokáže prodat lecjaký šunt. A tak tu jde o řetězení  tzv. „hlášek“. To aby bylo každému zřejmé, že nejstarší z uchazečů o Hrad je duchem stále mladý, přeposílatelný, a sociální sítě mu svědčí. Jen přítomnost Petra Čtvrtníčka diváka trochu znejistí, zda je Karlova kampaň vůbec míněna vážně.

---

Jiří Dienstbier se rovněž opírá o osobnosti. Osobnosti, které ve většině nemají zkreslené představy o všedních problémech řadového tuzemce. Kandidát ale působí dojmem, jako by si účinkování v reklamě na sebe sama chtěl oddrmolit a odbýt co nejrychleji... říkejme tomu sympatická úspornost.

---

Průzkumový favorit Jan Fischer si svůj herecký part naopak užívá, a vyráží mezi lid. Tu sděluje vize, tam udílí pokyny, jiným dává dobré rady, vede celé týmy odborníků... spojuje, usmiřuje, řeší. Hlavně při tom všem ale zběsile máchá rukama, aby z jeho gest byla znát ráznost, která jinak sulcovité, různými režimy a okolnostmi vláčené povaze není zrovna vlastní. Třeba se alespoň její iluzi povede navodit...   

---

Táňu Fischerovou doporučují názory neznámých, bezejmenných lidí. V kontextu její činnosti pro občanský sektor to působí věrohodně a přiměřeně, zároveň se jí to může ošklivě vymstít. Ztotožnit se s bezejmennými bývá pro ostatní bezejmenné obvykle problém... 

---

Miloš Zeman se spolehnul na služby režiséra Renče, osvědčeného autora politického kýče a nenáročné "retro" zábavy. Výsledek spojuje oba žánry, a tak se důchodce Zeman něžně laská s vysočinskými stromy a trousí přitom ostré bonmoty. Hlavní poselství "smrdím tu už dost dlouho, abyste si zvykli" však může na cílovou skupinu hledačů jistot nečekaně zapůsobit. Řemeslně dobré.  

---

Jana BuBušíková se drží svých osvědčených postupů a pouze straší… Ohrožením hranic, ohrožením naší státnosti, národa, tradicí… a především varuje před sídlem pozemského inferna – Bruselem. Tato suverénní (a za všech okolností neposlušná!) holka nás prý před ním ochrání. Narodit se jen o něco dříve, k Mnichovské dohodě by nikdy nedošlo... Škoda.

---

Uspávač hadů Přemysl Sobotka se téměř po celou dobu snaží okolí přesvědčit, že je stejný kabrňák jako jeho táta. Do ČT nejspíš omylem uniklo homevideo, určené pro nejbližší rodinu...