SLÁVA VÍTĚZŮ, ČEST PORAŽENÝCH

S tou slávou tedy opatrně. Miloš Zeman není žádným velkým a zářivým vítězstvím. Ale není ani národní tragédií, jak nám je (a ještě dlouho bude) různými psavými nadšenci i placenými publicisty namlouváno. Hlavní dobrou zprávou uplynulého víkendu je, že začínáme být vůči takovému křivení skutečnosti ostražití a vcelku odolní. A že faleš přestává působit, pokud je falšování až příliš. Pokud je náhradní realita budována s mimořádným nevkusem.

Schwarzenbergův štáb ve svém agitačním tažení mnohokrát předvedl nechtěnou komiku. Vnucoval okolí názory, jejichž chatrnost byla očividná. Dopouštěl se myšlenek, jejichž svérázná logika je založena na protimluvech. Dle ní se například lokajská povaha vyznačuje tím, že její vlastník před knížecím titulem nepadá okamžitě do mdlob. A každý zodpovědný chuďas u voleb pochopitelně upřednostňuje toho, kdo mu k chudobě dopomohl.

Ostatně... už vizuál konzervativního pankáče Karla nedává smysl - místopředsedu vlády, pevně usazeného v pohodlí systému, těžko vydávat za rebela. Letitého tuláka po partajích za čerstvý a svěží vítr. Ministra a šéfa strany za bytost víceméně apolitickou. Někoho, kdo mnohokrát porušil slovo, za vzor noblesy a charakteru.

Stejně tak autoportrét Karlova podporovatele - přemýšlivého individualisty - utrpí, když se přetaví v nadšeného plackonoše, jenž cítí potřebu svou samostatnost úsudku a nonkonformitu vyjádřit žlutou značkou na klopě kabátu. Správné přesvědčení si navzájem neustále utvrzovat „lajkováním“ stránek se souvěrci. A dávat si dobrý pozor, aby náhodou nevyčníval něčím, co v dané komunitě není právě v módě.

Je po boji.

Oč více si Schwarzenbergův volič přikrášlil svého favorita i sám sebe, o to větší zlost nyní prožívá, a o to více fňukání a obviňování si od něj užijeme. Sebeklam nositelů slušnosti a dobra, které prý podlehlo sprostotě a zákeřnosti, se jen znásobil.

Přijmout porážku se ctí mnozí „šlechtici ducha“ zkrátka neumějí.

Raději se budou dál rozhořčovat nad tím, s jak odpornou, a sobě nehodnou lůzou musejí sdílet zemi.
A stáhnou si zbrusu novou placku, aby se z toho tupého davu jasně vyčlenili.

BOŽÍ RUKA

Pamětníci dob normalizačního Prognostického ústavu občas dávají k dobru historku o tom, jak v roce 1986 prožívali závěr fotbalového mistrovství světa, a zejména uznanou (ač neregulérní) Maradonovu trefu v utkání proti Anglii. Ojedinělým obhájcem tzv. "Boží ruky" a platnosti gólu byl prý mezi nimi inženýr Václav Klaus. Snad mu už tehdy Diegovo bleskurychlé máchnutí do míče připomenulo hbitou a neviditelnou ruku trhu... Ale mnohem spíš šlo o názornou ukázku jeho způsobu uvažování a osobnostní výbavy. Životního přístupu.

Klaus - sportovec totiž vždy vyznával zásadu, že rozhodčí je jen chybující a omylnou součástí hry, a s jeho nepozorností tedy může, ba musí, správný hráč počítat. Když faulovat, tak skrytě. Když někoho nakopnout, tak pouze v nepřehledné skrumáži. Když hrát rukou, tak jen pokud je sudí právě otočen zády nebo je dostatečně daleko. Zkrátka... podraz jako nedílný prvek taktiky.

Není divu, že Klaus - politik později postupoval obdobně, vzdor tomu, jak rád používá větičku "hrajme, prosím, fér...". Nechuť k jasným pravidlům zplodila hned zkraje divokou privatizaci, a provází většinu kroků současného presidenta dodnes. Drobnými úskoky umí obratně rozeštvávat tým soupeře, a útočí tak obvykle do děravé obrany. Vychytralost, s níž kupříkladu nachází mezery v Ústavě a přisvojuje si pozice, o nichž pravidla mlčí, je rovněž známá. Kdyby jej chtěl přeci někdo umravnit (v tomto případě Ústavní soud), svému věrnému fanouškovskému kotli alespoň nepokrytě naznačí, že rozhodčí je vůl. Přeregulovanost, jež dusí všechny svobodomyslné příznivce volného stylu, je i hlavním tématem všech jeho řečnění. Snad jediná pravidla, jež u Klause nebudí nechuť a nevoli, jsou ta, která určuje on sám.

Amnestie je v tomto vrcholným kouskem na rozloučenou. Bučení domácího publika si užívá. Svou boží rukou nyní přepsal pravidla, a jako nejvyšší sudí zároveň odpustil faulujícím jejich prohřešky.

Ne že by je neviděl. Ale už jaksi z podstaty svého já má pro ně pochopení...

Jen by příště neměly být tak okaté a snadno odhalitelné.

Mnozí nepochybně dostanou druhou šanci...

REKLAMA NA PRESIDENTA

Televizní divák je po adventní smršti reklamních bloků, tu a tam vkusně přerušených úryvkem pohádky či několika takty duchovní hudby, podroben zcela novému zážitku. Vlnu slev a výprodejů doplnila nabídka jiného druhu – reklama na presidenta...

Spoty s tímto dlouho očekávaným zbožím se od těch běžných příliš neliší.

Přesto (a možná i proto) je zajímavé si je pozorně prohlédnout.

Mohou lecos naznačit o aktérech, a jejich přístupu k sebevyjádření. Ukáží jasně, kdo si mohl dovolit profesionální tým filmařů (ostřílených z kampaní na bezva žvýkačky a vychytralé telefony), kdo sehnal dostatek podpůrných celebrit, a kdo si jako bytostný sólista ve vyměřeném čase raději dopřeje státnický monolog. Kdo se nepřetvařuje, a kdo se schovává za vyumělkované triky a pózy.

Vtipností a nápadem jistě zaujme Vladimír Franz. Ten se nepokouší o hluboké myšlenky, mlčí, občas se potutelně usměje, a vsází čistě na svou vizuální výraznost. Kdyby šlo o volbu mobilního operátora nebo leteckého přepravce, možná by stálo za to služeb onoho podivuhodně modrého chlapíka využít...

---

Klip Zuzany Roithové má také švih, a v pasáži kreslené grotesky je až mrazivě přesný. Což poněkud kontrastuje s mravokárnými promluvami jí samotné. Závěrečný vzkaz:  "Nekrást! Nelhat! Pracovat!" trochu připomíná známý rodičovský příkaz "Pomodlit, vyčůrat a spát!". Ano, mami.

---

I rozjuchaní stoupenci knížecí milosti by očividně rádi tasili humor, nebo alespoň veselou zkratku. Jdou tak vstříc poučkám, že zákazník slyší zejména na holé věty, a už jen známá tvář dokáže prodat lecjaký šunt. A tak tu jde o řetězení  tzv. „hlášek“. To aby bylo každému zřejmé, že nejstarší z uchazečů o Hrad je duchem stále mladý, přeposílatelný, a sociální sítě mu svědčí. Jen přítomnost Petra Čtvrtníčka diváka trochu znejistí, zda je Karlova kampaň vůbec míněna vážně.

---

Jiří Dienstbier se rovněž opírá o osobnosti. Osobnosti, které ve většině nemají zkreslené představy o všedních problémech řadového tuzemce. Kandidát ale působí dojmem, jako by si účinkování v reklamě na sebe sama chtěl oddrmolit a odbýt co nejrychleji... říkejme tomu sympatická úspornost.

---

Průzkumový favorit Jan Fischer si svůj herecký part naopak užívá, a vyráží mezi lid. Tu sděluje vize, tam udílí pokyny, jiným dává dobré rady, vede celé týmy odborníků... spojuje, usmiřuje, řeší. Hlavně při tom všem ale zběsile máchá rukama, aby z jeho gest byla znát ráznost, která jinak sulcovité, různými režimy a okolnostmi vláčené povaze není zrovna vlastní. Třeba se alespoň její iluzi povede navodit...   

---

Táňu Fischerovou doporučují názory neznámých, bezejmenných lidí. V kontextu její činnosti pro občanský sektor to působí věrohodně a přiměřeně, zároveň se jí to může ošklivě vymstít. Ztotožnit se s bezejmennými bývá pro ostatní bezejmenné obvykle problém... 

---

Miloš Zeman se spolehnul na služby režiséra Renče, osvědčeného autora politického kýče a nenáročné "retro" zábavy. Výsledek spojuje oba žánry, a tak se důchodce Zeman něžně laská s vysočinskými stromy a trousí přitom ostré bonmoty. Hlavní poselství "smrdím tu už dost dlouho, abyste si zvykli" však může na cílovou skupinu hledačů jistot nečekaně zapůsobit. Řemeslně dobré.  

---

Jana BuBušíková se drží svých osvědčených postupů a pouze straší… Ohrožením hranic, ohrožením naší státnosti, národa, tradicí… a především varuje před sídlem pozemského inferna – Bruselem. Tato suverénní (a za všech okolností neposlušná!) holka nás prý před ním ochrání. Narodit se jen o něco dříve, k Mnichovské dohodě by nikdy nedošlo... Škoda.

---

Uspávač hadů Přemysl Sobotka se téměř po celou dobu snaží okolí přesvědčit, že je stejný kabrňák jako jeho táta. Do ČT nejspíš omylem uniklo homevideo, určené pro nejbližší rodinu...